Ve 3. díle televizního pořadu Aliho parťáci se objevilo moje video „Proč je skvělý bejt Santa“ a zajistilo mi postup do semifinále v soutěži o titul Šéfík internetu. Tahle událost předpovídala mou účast přímo v pořadu, ale o tom jaká to pro mě bude challenge jsem neměla ani tušení!
OPRAVDU MĚ POZVALI DO STUDIA
Konečně mi přišel email od produkce. Po několika týdnech čekání. V něm mě žádali pouze o telefonní číslo a celé mé jméno. Nakonec jsem váhala a odpověděla až na druhou výzvu.
Měl následovat telefonní hovor, během kterého jsme si měli ujasnit podrobnosti, ale dlouho nic. Od mých kamarádek a youtuberek Lady Ziky a Stefunny, které byly do pořadu také pozvány jsem věděla, že produkce účastníky již obvolává, a protože se stále nic nedělo, začínala jsem být opravdu nervózní.
OPRAVDU SE TO DĚJĚ!
A pak mi najednou ve čtvrtek 21.04. ve 21:41 přišel email. Tentokrát přímo od Tomáše Zvelebila, producenta pořadu:
Ahoj lidi,všem moc blahopřeju k postupu v Šéfíkovi internetu! Jmenuju se Ali a vedu pořad Aliho parťáci na Prima COOL, jehož součástí je právě Šéfík. Gratulace je to opravdu upřímná, protože do této chvíle nám do soutěže dorazilo takřka 1 500 přihlášek z celé republiky.A teď k věcem následujícím:Před nedávnem vám dorazil email od produkce, která vás jistě kontaktovala i telefonicky. Termín prvního natáčení, 25.4.2016, tedy již již znáte. Spolu s Ondrou Sokolem, Fattym a scénáristickým štábem jsme přemýšleli, jak co nejlépe vybrat finálovou desítku.Proto jsme se rozhodli že, krom akce, kterou s námi zažijete na place, vás požádáme o natočení krátkého, maximálně 30 sec videa, které si společně, na natáčení v pondělí 25.4., pustíme.Video může mít jakékoliv téma, skeč, vlog, parodie, zpěv – jakýkoliv žánr je vám nejbližší. Snažte se být sami sebou, využít toho co umíte a proč jsme vás vybrali.Toto video prosím pošlete nejpozději do neděle, 24.4., 15:00 na tuto adresu:(…)Pokud byste měli jakékoliv dotazy, neváhejte mě kontaktovat osobně.Díky moc a hodně štěstí, těšíme se na vás!AliTomáš Zvelebilproducent, Aliho parťáci
Youtube je pro mě výzvou, kterou jsem přijala s tím, že neříkám „NE“ na věci, které chci, i když se jich bojím. A tak jsem se zhluboka nadechla, uklidnila se, a s tím, že i tuhle výzvu příjímám, začala přemýšlet nad námětem videa.
PÁTEK
V noci jsem nemohla spát. Myšlenky se mi motaly jedna přes druhou.
Celý den jsem se snažila vymyslet, co bych mohla natočit. Jenže sranda nejde vytlačit. A obvzláčť ne, když jste ve stresu.
Dopoledne přišel první nápad a i když by se nejspíš jednalo o pěkné video, nešlo by o mou obvyklou tvorbu. Jistě jste někdy viděli nějaké motivační video, nebo video, které upozorňovalo na nějaký problém, tak něco v tom duchu. (Možná ho někdy přece jen zrealizuji, tak Vám ho tady neprozradím :)) Už bylo odpoledne a já jsem začínala panikařit. V práci byl klid a v mojí hlavě, tak mohly plynout obrázky možných i nemožných situací. A pak jsem si na něj vzpomněla! Vzpomněla jsem si na tričko s hrdým Supermanským „S“ na prsou! Jasně! Hrdinové teď letí a já jsem dost blázen, na to, abych vytvořila vlastního, a dál už jsem jen čmárala! Najednou jsem zjistila, že do své scénky nutně potřebuji oběť!
POMOC JE NA CESTĚ!
„Lukáši, kdy máš čas?“ (Lukáše možná znáte z mých videí. Je to můj bratranec, ale ve skutečnosti spolu fungujeme, jako sourozenci). Už se ani neděsí, takhle totiž začíná většina mých telefonátů. Navíc už věděl, že se snažím vymyslet video do pořadu.
A sakryš, v šest se dostanu domů a Lukáš musí nejpozději v osm odjet. Když to půjde rychle, tak to zvládneme! Navíc potřebuji ještě někde sehnat kus pizzy, bude ve videu hrát důležitou roli! Oh, Lukáš ji vezme cestou, to je úleva!
Lukáš už na mě doma čekal. „Dej si kafe, najdu tričko a hned se na to vrhneme“. Kde jen to tričko může být?! Proboha, to je snad noční můra! Bez něj to nemá smysl! Opět propadávám panice. Hledáním jsem ztratila celou hodinu. Už nemůžeme čekat. „Natočíme to tak, aby moje triko prostě nebylo vidět! S ostatním se poperu později.“
Lukáš odjížděl přesně v osm, neměla jsem pro něj ani minutu k dobru.
I já jsem se hned vydala na cestu. Jela jsem do nákupního centra, kde se mi už v druhém obchodě podařilo sehnat celý Supermanův kostým. Bohužel v doporučeném věku 8-10 let. Hned jak jsem mu ustřihla nohavice a přestala mít dojem, že mě každou chvilkou přepůlí, jsem se opět trochu uklidnila.
Za odměnu, že jsem se s dneškem nakonec vypořádala, jsem alespoň snědla svůj kousek pizzy a protože už bylo hodně pozdě a mě měl čekat opravdu náročný den, nezbývalo, než si jít pro dnešek lehnout.
SOBOTA
V sobotu jsem musela vstávat velmi brzy, protože sraz jsme v Praze měli už v osm. A i když šlo o fotbal a já měla hrát.. no víte, stejně jsem se musela nalíčit! Takže vážně brzy. Alespoň touhu natočit si vlasy potlačil časový pres, do kterého se nakonec vždycky dostanu.
Celou akci jsem si báječně užila, podařilo se mi zatlačit nervozitu z následujícího dne. Původně jsem si myslela, že se vrátím domů nějak rozumně večer, ale se vším tím sklízením, jsem se domů dostala úplně vyčerpaná až velmi pozdě. Bylo rozumnější jít rovnou spát a ráno si přivstat. Prostě to stihnu, nedá se nic dělat!
NEDĚLE, DEN „D“
Vstala jsem, co to šlo, v hlavě mi dunělo, jal při kocovině a trvalo mi dlouhou dobu, než jsem přemohla bolesti svalů. Ani tak nešlo o bolesti ze samotných fotbalových zápasů, jako o bolesti krčních a deltových svalů, které jsem měla, po nošení občerstvení a částech zázemí, v ostré křeči.
Kopla jsem do sebe prášek proti bolesti a s myšlenkou, že už mám jen několik posledních hodin na dotočení a také střih, jsem se hrdě nasoukala do supermanského oblečku. Začala jsem studovat scénář a vymýšlet, jak dořešit scénky, na kterých jsme měli být oba. A při jeho čtení mi to došlo!
„KDE JE TA PIZZA??“
Jako v mlze si vybavuji, jak si na ní vesele pochutnávám a náhle dostávám obrovskou chuť, vrazit si facku! „Néééééééé! Jak jsem mohla zapomenout, že jí budu potřebovat do dalších scén?!“ Opět mě zavaluje vlna paniky. Myslím, že jsem měla tak 10 minutový záchvat, než jsem si uvědomila, že se Lukáš zmínil, kde pizzu po cestě koupí. Byl na ní totiž zcela konkrétní záběr, musela jsem mít tu samou!
Hlava mě bolela, tak, že jsem nebyla schopná řídit, naštěstí se našla dobrá duše, která mi udělala řidiče. Pizzu jsem našla hned, ale ve frontě jsem myslela, že umřu. Pospíchala jsem jako nikdy a zrovna byl na kase nějaký problém. Čekala jsem tam snad celou věčnost. Opět jsem začínala mít dojem, že to nemůžu stihnout!
POSLEDNÍ KLAPKA
Konečně doma! Opět jsem se navlékla do kostýmu a už to šlo ráz na ráz! Ještě scénka na zahradě.. „Ne, v pohodě, bydlím na vesnici, já jsem přece zvyklá, že na sebe sousedi pokřikují skrze ploty, počkám, je neděle, kdo by spěchal, v klidu si to vyřešte.“ Ale byla to poslední scéna a tak nervy už tolik nepracovaly. Za chvíli už sedím u počítače a konečně tam láduji obrázky.
Spojuji je, hledám vhodnou hudbu a zkracuji na maximum, abych se opravdu vešla do 30 sec.
S ničím se nezdržuji. Render výjimečně neudělal chybu. Kontrola proběhla v pořádku. Všechno pěkně zapadá. 14:00 šup šup Úschovna… tááák a ODESLAT!
Wow! Dokázala jsem to! Nemůžu tomu uvěřit!
Teprve teď jsem si uvědomila, jak mě ta hlava ve skutečnosti vlastně bolí. Musím si jít lehnout, protože zítra… týýý jooo, zítra jdu přece do televize!
Na nezkrácené video se můžete podívat zde:
Nejdůležitější je se nevzdat!
